Petr Šabach (1951–2017) je jedním z nejčtenějších českých spisovatelů. Jeho sbírky povídek a novely jako Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006), vydávané od začátku 90. let nakladatelstvím Paseka, jsou považovány za moderní klasiku. Šabachovy knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo a U mě dobrý. Autor vystudoval střední knihovnickou školu a teorii kultury na FF UK, během normalizace byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník či odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a jiných periodikách. První knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal roku 1986. V roce 2016 získal Cenu Karla Čapka udělovanou českým PEN klubem.
Neobyčejné dobrodružství nočního hlídače v Národní galerii. Ďábelské pokušení malého Péti v poslední den školy. Zběsilá jízda ve vídeňském nevěstinci. Rodinná slavnost jak vystřižená z černohumorných komedií filmové nové vlny. Takové jsou povídky z této sbírky. Vypravěčské nasazení, smysl pro kouzlo mluveného jazyka i pro poetiku všedního dne řadí Petra Šabacha po bok velikánů žánru, jakými byli Jan Neruda, Jaroslav Hašek či Bohumil Hrabal.
Podle Šabachových příběhů vznikly jedny z nejslavnějších a nejoblíbenějších filmů v polistopadové historii. Jeho dvorní spolupracovníci Petr Jarchovský a Jan Hřebejk nejprve v roce 1993 uvedli Šakalí léta podle povídky z knihy Jak potopit Austrálii, v roce 1999 vznikly Pelíšky na motivy knihy Hovno hoří. Pupendo z roku 2003 se inspirovalo několika knihami, zejména titulem Opilé banány. Snímek U mě dobrý z roku 2008 vychází z několika Šabachových povídek. A zatím poslední adaptací je Občanský průkaz, kteru v roce 2010 natočil Ondřej Trojan podle stejnojmenné novely.
Když jsem Šabacha poprvé dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. Autor sázel do řádků slova tak přesná, že jsem je nestačil vychutnávat.
Zdeněk Svěrák
Základní osobnost současné středoevropské literatury.
Emil Hakl
Podruhé jsem ho potkal, když jsem byl pozván, abych pohovořil ke studentům na jedné soukromé vysoké škole. Zde u dlouhého stolu civilně diskutoval vousatý profesor se svými studenty, pod slaměným stínidlem mu zlatě zářila svatozář vlasů a já cítil, že to je to ono. Literatura není literatura, literatura je svět a dá se o ní smysluplně hovořit jedině a pouze tehdy, když se s druhými bavíte o životě…
Václav Kahuda